Historie plavby

      Podobně jako doprava pozemní, zůstala doprava vodní vnitrozemská do poloviny 19. století technicky v podstatě na úrovni předcházejících staletí. K postupnému rozšíření nákladní přepravy po Labi a částečně také i na Vltavě přispěly ve 20. letech 19. století hlavně mezinárodní úmluvy a právně organizační zásahy státu do režimu obou jmenovaných řek, dále účinnější organizace a kapitálové zabezpečení obchodu a regulace řek. Tzv. Labská konvence, podepsaná všemi polabskými státy (včetně Dánska, neboť vlastnilo Lucembursko) dne 23. června 1821 v Drážďanech, uváděla poněkud opožděně v život rozhodnutí Vídeňského kongresu z roku 1815 o volné plavbě na Labi. Tato konvence rušila mnohá cla. Z původních 35 celnic zbylo jen 14 labských, z toho 2 v Čechách. V dubnu 1844 byla výše zmíněná dohoda rozšířena o tzv. Adicionální aktu, která zaváděla na této významné středoevropské tepně kromě zásady volného obchodu, také jednotný poříční a navigační řád včetně labského celního soudu, který společně s komisemi pro labské záležitosti v jednotlivých účastnických zemích dozíral i na ulehčení provozně technických záležitostí labské plavby. Tato opatření spolu s rozvojem ekonomiky přispěla posléze k tomu, že labská plavba a ji úzce provázející obchod se staly pevně organizovanou, víceméně již pravidelnou záležitostí. V důsledku zmíněné úmluvy - a také díky iniciativě pražských a děčínských obchodníků - vznikla v roce 1822 Pražská plavební společnost. Jako obchodně zasilatelský podnik zprvu nevlastnila lodě, ale využívala služeb najatých labských přepravců na trase mezi Prahou a Děčínem, popřípadě až Hamburkem. Kromě plaveného dřeva z jihočeských lesů (pro zajímavost uveďme, že se v polovině 19. století plavilo ročně průměrně 1 500 pramenů), které připlouvalo ve 30. a 40. letech také po regulované Vltavě ve vorech, bylo po Labi dopravováno především sklo, uhlí, minerální vody, koloniální zboží, barviva a ovoce. Pražská plavební společnost změnila svou kapitálovou strukturu a způsob přepravy zboží až v 50. letech 19. století v souvislosti se zásadními změnami v celém hospodářství. První technicky a ekonomicky úspěšný paroplavební podnik byl v habsburské monarchii založen v březnu 1829. Andrewsova a Pritchardova paroplavební společnost byla skutečným průkopníkem, který provozoval osobní a nákladní plavbu na středním a později i na dolním toku Dunaje. Iniciátorem paroplavby v Čechách byl právě naturalizovaný Angličan John Andrews, který za pomoci lodního konstruktéra Josepha J. Rustona postavil v Praze na příbřežním pozemku u Invalidovny na přelomu let 1840-41 kolesový parník jménem Bohemia a v květnu 1841 jej s úspěchem spustil na vodu. Od června téhož roku sloužila Bohemia osobní přepravě na Labi mezi Obřístvím u Mělníka a saskou metropolí Drážďany.

                                                                   

     Paroplavební spolek v Čechách sice nepřežil následný nástup železniční dopravy v Polabí, ale prokázal technickou i ekonomickou možnost osobní přepravy na Labi a částečně i na Vltavě a přispěl mimo jiné k rozvoji strojírenství, zvláště v oboru stavby lodí a parních strojů v pozdější strojírně a loděnici firmy Ruston a spol. v Karlíně, tehdy předměstské obci Prahy.

     Osobní přeprava se stala neodmyslitelnou součástí labské dopravy, a vlastně jí zůstala dodnes i když v daleko menším rozsahu. Zastávky parníků byly prakticky ve všech obcích, ale hlavní proud cestujících směřoval do velkých měst a rekreačních středisek. Na českém toku Labe se největší počet cestujících soustředil do Ústí n. L. Přitom se nejednalo o zanedbatelný počet, protože např. v desetiletí před 1. světovou válkou přijelo nebo odjelo z Ústí n. L. průměrně přes čtvrt milionu osob ročně, což bylo 40 - 50 % všech osob přepravených parníky na českém úseku Labe. Pro jejich pohodlí zřídila saská společnost v Ústí n. L. svoji
vlastní kancelář spojenou s restaurací a hotelem - Parník (Dampfschiff), která zahájila provoz v roce 1862 a byla umístěna poblíž ústí Bíliny (obdobná zařízení se stejným jménem byla zřízena i v Děčíně, Hřensku a Litoměřicích). Příjezdy a odjezdy parníků byly přizpůsobeny hlavním železničním spojům (do Prahy či Teplic), byla zřízena i speciální služba nosičů ap.

      V roce 1864 byla založena Česká akciová společnost pro paroplavbu na řece Vltavě, jejíž předsedou byl zvolen podnikatel s dřívím a pozdější primátor František Dittrich. Hned v příštím roce na jaře tato paroplavební společnost zadala výrobu svého prvního parníku v loděnici strojírny Ruston a spol. v Praze - Karlíně. Jmenoval se Praha - Prag a už 28.srpna 1865 připlul slavnostně do Štěchovic, a tím zajistil pravidelné lodní spojení mezi tímto městečkem a Prahou.

     Prosperující Pražská paroplavební společnost (od roku 1915 přejmenovaná společnost původní) postupně uváděla do služby další parníky, protože zájem o tento dopravní prostředek neustále stoupal. Kromě klasických kolesových parníků začaly také jezdit i menší motorové čluny. Dříve poklidné městečko Štěchovice začalo žít začátkem minulého století turistickým ruchem, do Svatojánských proudů každý víkend proudily davy návštěvníků a od roku 1912 jich parníky přivážely ročně přes milion (rekord je 2 100582 lidí v roce 1921). V 30.letech začal zájem o plavbu lodí klesat, do Štěchovic jezdilo stále
méně výletníků ( 1939 jen 340 tisíc lidí). V roce 1937 převzala osobní lodní přepravu Československá akciová společnost labská, později labsko-oderská, nakonec byla přičleněna k Dopravnímu podniku hlavního města Prahy (1961).

    Po zatopení Svatojánských proudů (1943) a zprovoznění plavební komory na Štěchovické přehradě (1948) se trasa prodloužila a malé motorové lodě jezdily až pod hotel Záhoří. Po dostavbě vodního díla Slapy v roce 1954 měly už všechny parníky konečnou stanici nejprve na louce pod Třebenicemi, později přímo pod přehradní hrází, kde je dodnes. Každým rokem stařičké parníky pozvolna dosluhovaly, a tak z celé flotily „kolesáků" zůstaly jen Vyšehrad (původně Antonín Švehla z roku 1938) a Vltava (rok výroby 1940). Tyto veterány vltavské paroplavby je možné v současné době vidět na Štěchovické přehradní nádrži při zahájení a
ukončení plavební sezóny.

 Odkazy na články o historii plavby po Labi a Vltavě: